Mě je 24 let a nemám ani žádný profil na sociální síti ani chytrýtelefon. A dobrovolně. Odmítám to. Nepotřebuji, aby o mně všichni všechno věděli. Mám ráda svůj starýtlačítkovýmobil a nechci nic měnit. Telefon potřebuji k volánía psanízpráv a k tomu mi stačí. Internet mám na notebooku, fotky fotím digitálním foťákem. Spousta lidíse mi za to směje. Prýnejdu s dobou. No a co? Musíme se všichni podřizovat internetovému světu?Internet je fajn věc, hodně věcí námulehčí, najdeme na něm užitečnéa poučnéinformace a nemusíme zdlouhavě hledat v knihách. I když, co si budeme, vůně knih je nejlepší.
Pohled na lidi, kteřícelýden koukajído telefonů, sledujízdi na facebookoých profilech ostatních, smějíse, komentují, hodnotípodle špatnéfotky nebo statusu mě odrazuje a zaráží. Všichni jako omámení. V létě jsem vypomáhala jako brigádnice v restauraci. Páry ale i celéskupinky mladých lidípřišli, sedli si, objednali si a pak seděli a jeden jako druhýměli oči upřenéjen do mobilních telefonů a projížděli profily. A to mě děsilo. Ještě horší je pohled na malé děti, které od dvou let umí na tabletu a mobilu lépe než já. Pustí si písničky a videa na youtube, zahrají si hry a já jsem ráda, když ho rozjedu a najdu něco ve vyhledávači na internetu. A taky žiju.
Kde jsou doby, kdy se do hospody lidi chodili skutečně bavit, probrat co je trápínebo co se jim povedlo. Dny kdy se chodilo na zábavy tancovat a seznamovat osobně. Nebo kdy se místo neosobních zpráv přes telefony a internet psaly obyčejné dopisy, neposílali se elektronické přání, ale papírové přáníčka a pohledy. To mápřece to pravékouzlo. Také, to určitě víc potěší. A bude ještě hůř. Zachvíli nás všechny možnétechnologie úplně pohltía snad se budeme i rozmnožovat online. Jako ze scénáře amerického scifi filmu. Komickápředstava, snad si to brzo uvědomímea zůstane jen u té představy.